Agenti Mississippi Gore & Gahan kontra Gumová kachna Ben

Líbí se vám náš projekt? Podpořte jej finančně.

Recenze alba Depeche Mode – Delta Machine (13 skladeb, celková délka 57:55, vydavatel Columbia Records).

Nové album Delta Machine zvukově i ideově navazuje na předchozí sbírku songů. Přesto mohu čtenáře dopředu potěšit sdělením, že nový počin elektro-rockerů z Basildonu album Sounds Of The Universe poráží rozdílem třídy. K zvukové dokonalosti desek z 90. let má sice daleko, ale alespoň zde není vyložená nouze o potenciální hity.

Jak už se pomalu stalo u Depeche Mode tradicí, album zahajuje ošklivý pazvuk, snad aby kapelu nikdo neobvinil z komerce, zvlášť nyní, kdy si již přestala hrát na „nezávisláky“ a po 33 letech začala vydávat pod hlavičkou mainstreamového labelu. Zvukový felčar Ben Hillier opět naordinoval písním kultovní trojice trochu prapodivnou, dubstepovou dietu a kapele zjevně stále nedošlo, že tento jistě sympatický pán je spíše šarlatán s padělaným diplomem.

_Doporučení

Máte potíže se zrakem?

Nechci dubstep jako žánr zavrhnout, ale na kombinaci acidu a elektronických experimentů z konce 70. let neshledávám nic tak objevného ani natolik zábavného, aby bylo nutné jím zanášet skladby, které by v jiném aranžmá a s jiným zvukem vyzněly podstatně lépe. Nejde jen o neotesané acidové zvuky, které už před řádkou let tak pěkně emuloval počítačový program jménem Rubber Duck (Gumová kachna), a které by se měly používat jen jako občasné koření, ale také o zvuky bicích, jež u mne vyvolávají rozpaky. Je ale fakt, že opravdu dobré „škopky“ měla kapela naposledy na albu Ultra. To pochází z roku 1997.

Vraťme se ale k dramaturgii alba. Pozici „otevíráku“ Welcome To My World ospravedlňuje spíše název a nikoliv síla písně. Zahajovat album nehitovou pomalou písní většinou nevěstí nic dobrého, ale tentokrát si kapela naštěstí nechala to nejlepší na druhou polovinu alba. Následuje píseň Angel, kterou Depeche Mode představili veřejnosti jako první již na podzim loňského roku. Song nevyvolal dostatečně nadšené hýkání, a proto nebyl nakonec použit jako pilotní singl z nového alba, což byl zřejmě nevyřčený úmysl kapely. Píseň s naléhavým zpěvem a valivou basovou linkou ve slokách určitě není špatná, ale k nejlepším také nepatří. Úlohu pilotního singlu nakonec převzal následující song Heaven. Ničím výjimečná klavírní balada asi vyloženě nenadchne a nepochybně vyvolala u mnohých otázku, zda zrovna tato skladba je vhodná jako tahoun celého alba. V každém případě, vzhledem k tomu, že loni Gahan natočil s projektem Soulsavers v podobném stylu celé album, není těžké si domyslet čí slovo mělo tentokrát největší váhu.

Následuje první příspěvek nové skladatelské dvojice David Gahan – Kurt Uenala, Secret To The End. A hned první vzorek z produkce je dosti příjemným překvapením. Sláva Bohu na nebesích, že Gahan zřejmě pochopil, jaká impotence sálala ze songů, které dodalo trio Gahan-Eigner-Phillpott na Sounds Of The Universe. Výsledkem skladatelské vyprázdněnosti a nepsaných kvót byla asi nejslabší singlová skladba v dějinách kapely (Hole To Feed). Další příspěvky Uenaly a Gahana jsou ještě lepší a kapela si již jistě láme hlavu, která píseň z dvojice Broken a Should Be Higher nakonec dosedne na gahanovský post třetího singlu. Mimochodem, u druhé zmíněné si říkám, zda si Gahan na sebe neupletl až příliš velký bič. Bude jistě zajímavé sledovat, jak bude schopen vyzpívat pro něj netypické výšky naživo.

Výrazným aspirantem na čtvrtý singl bude určitě Soft Touch/Raw Nerve. Pozitivně nabitá píseň z rodu Route 66 by se jistě skvěle vyjímala jako podklad k filmu 101. Svou rychlostí, osminovým rytmem a zvukem kytar, puštěných buď bez větších úprav či jako zpětné smyčky, by se skutečně na Music For The Masses vyjímala.

Závěr desky zajišťuje druhý singl Soothe My Soul, jehož refrén evokuje blahé doby slavného singlu Personal Jesus. Zde se kapela ukazuje v momentálně nejlepší formě. Výrazná skladba s jednoznačným a chytlavým rytmem i melodií je přesně to, co basildonskému triu sedí nejlépe. Následuje ještě Goodbye, jejíž dřevní kytarové blues nejdříve čeří arpeggia analogového syntezátoru, aby bylo vystřídáno naléhavým refrénem, jenž na konci skladby vyústí v extatické slití vokálů, dupavého rytmu, kytary a vkusně zkreslených analogových syntezátorů. Depeche Mode si prostě na silné závěry potrpí a ani teď nezklamali. Osobně bych si ale přál, aby vedle loučení s bolestí došlo také k rozloučení s dosavadním producentem. Jinými slovy, aby vedle Goodbye, pain zaznělo i Goodbye, Ben.

Hodnocení: 82%

recenzent: Hynek Rozkovec

Líbí se vám náš projekt? Podpořte jej finančně.