Pozitivní program demokratické levice 21. století v českém kontextu?
1) Skandinávie jako vzor – vize České republiky jako moderního, vyspělého a demokratického státu západního (severského) stylu, kde stát zajišťuje sociální služby a řeší za občany problém solidarity; prosazování sociálně-tržního hospodářství, jak je chápáno dnes
2) Vyšší, ale jednodušší daně – obecně větším problémem jsou složité a nesrozumitelné daně, než daně vysoké – založeno na vizi, že chceme platit vysoké daně, a tím stát, který bude o občany pečující
3) Sociální stát na základě subsidiarity – vize sociálního státu, který pomáhá těm, kteří si sami pomoci nemohou (postižení, nemocní, staří atd.) – ale dělá to na co nejnižší možné úrovni – obecní, krajské rozpočty; řešení důchodové reformy, řešení problémů s vyplácením sociálních dávek atd.
4) Evropská politika decentralizované federace – neignorování současných problémů EU, pokoušení se o nalezení řešení, konstruktivní spolupráce a nepřijímaní bezhlavě každé regulace z Bruselu; snaha o federaci, která ale bude silně decentralizovaná
5) Zastavení zadlužování - vize oddlužení skrze vyšší příjmy a menší výdaje – nabídnutí řešení, jak zajistit oddlužení veřejných rozpočtů pro budoucí generace – zřejmě skrze vyšší daně, mírně progresivní zdanění, podporou produkce a spotřeby
6) Ne korupci a silný právní stát – pokračování v boji proti korupci, přijímání zákonů, které ji pomohou omezit, hledání silných osobností do veřejných funkcí atd.
7) Reforma státní správy a profesionalizace úřednictva – zákon o státní službě v praxi, pokud do té doby stále nebude; vize, že úředník je někdo, kdo slouží vlasti, a ti dobří by měli být taky kvalitně odměněni, aby místo do soukromého sektoru šli vlastenecky do státní správy
8) Startovací byty pro mladé, státem garantované půjčky pro studenty, finanční podpora rodiny – vize, že nebude školné na vysokých školách; daňové úlevy pro rodiny s dětmi, nižší sazby DPH na základní potraviny, léky a především vzdělávací potřeby, kulturu, věci podporující životní prostředí atd.
9) Zavádění prvků přímé demokracie – prosazování referend na více úrovních; dost možná i jejich občasné vyhlášení na určité zákony (např. důležité reformy pro delší časový rámec)
10) Zvýšení zaměstnanosti – podpora živnostníků a malých podnikatelů, daňové úlevy pro poctivé zaměstnavatele atd.; investiční pobídky ze strany státu
Kritika zprava
Myslím, že nemluvím pouze za sebe, pokud řeknu – kdybychom tady čtyři až osm let měli takovouto sociálně-demokratickou vládu, asi by se svět nezbořil. Možná bychom se ohlédli a řekli si, že udělala spoustu dobré práce. Podobně jako si to za čas řekneme u té Nečasovy. Nutno ale podotknout, že z hlediska pravice jsou to většinou věci, se kterými nebudeme souhlasit, které často považujeme za principiálně nespravedlivé a z dlouhodobého hlediska sociálně neudržitelné.
Spíše než Švédsko, by českým vzorem mohlo být poválečné Německo. Solidarita je z nadčasového hlediska lepší na bázi dobrovolnosti. Moc v rukou spousty úředníků (přerozdělování na daních vybraného majetku) dle mého vede k vyšší míře korupce a sociální stát často řeší věci, které si lidé dokážou, resp. měli by zařídit sami, plete se do záležitostí, které jsou doménou jednotlivce a likviduje skutečnou svobodu.
Daně by měly být co nejnižší a motivaci by nemělo svobodným jednotlivcům brát ani – dle mého nespravedlivé – progresivní zdanění. Sociální dávky ze strany státu (krajů či obcí) vedou k mentální závislosti občana na státu, k nárokové mentalitě, k přetrhávání přirozených solidárních vazeb v rámci společnosti (rodina, občanská společnost, církve).
Je pak otázkou, zda by stát měl mladým pomáhat ve vytváření si závislosti na něm, zda by v nich spíše neměl budovat nezávislost a osobní odpovědnost. Pravicové zavedení (byť odloženého) školného by zase mohlo vést k vyřešení problému, že mladí lidé v západním světě nepromýšlejí své budoucí uplatnění, a pak s několika tituly dělají práce, které by dělat určitě nechtěli.
U nás spíše Řecko než Skandinávie
Funkční sociální stát je pro mnoho lidí hezká vize a věřím, že spousta středových a levicových mladých demokratů o ní přemýšlí a klidně by ji prosazovala. Pro nás napravo je v rámci demokratického systému do jisté míry přijatelná, jakkoliv se proti ní budeme snažit ideově soutěžit a argumentovat, proč máme vizi lepší. Jak ale bude příští vláda ČSSD spíše vypadat? A na čem to nejspíše selže?
Mafiánská aliance kmotrů se z ODS ze dne na den přeorientuje na ČSSD (nemluvě o té, která již musí být dobře zorientovaná z krajské úrovně). Vládu bude de facto řídit Zeman (byť určitě prosadí i dobré věci, ale Ústava bude trpět), vláda se bude opírat o podporu stalinských komunistů nebo s nimi bude přímo vládnout.
Velké státní výdaje nebude levicová vláda řešit pouze zvýšením daní, ale bude pokračovat v nekonečném a nezodpovědném zadlužování. Spíše než Skandinávii se bude její vládnutí podobat řádění v Řecku. Své voliče bude uplácet různými dávkami, přídavky, třináctými důchody atp.
Bude podlézat také bankám a nadnárodním korporacím. Ty první ráda podpoří (bude zachraňovat) z daní poctivě pracujících, podnikajících či investujících občanů. Těm druhým půjde na ruku, protože jí budou pomáhat s řešením nezaměstnanosti – montovny, nepříliš ducha rozvíjející a ne tak moc placené pozice.
V čele se Zemanem se nebude zdráhat podlézat pouze Bruselu a jeho byrokraticko-regulačním nesmyslům všeho druhu, ale i Moskvě a Číně. Možná se dočkáme i pokusů a znovuznárodňování církevního majetku. Ve jménu boje proti korupčníkům třeba i toho podnikatelského. A na co už si nepůjde půjčit, na to se uvalí extrémně progresivní daň a davová závist a nenávist vůči boháčům bude využita podobně jako téma vyhnání sudetských Němců v Zemanově kampani.
Mentální rozpor českého kontextu
Vidím ale ještě jednu věc, která stojí v cestě pozitivní vizi naznačené výše. Je to především problém filozoficko-psychologický. Uvažování českého levicového člověka je spíše fatalistické, destruktivní, nezodpovědné a negativně pesimistické. Tato země ale potřebuje více lidí proaktivních, osobně zodpovědných, optimistických a hledajících konstruktivní řešení. A tak spíše než projevy – půjde to, uděláme to tak a tak, pokusíme se dohodnout, najdeme celospolečensky přijatelné řešení - budeme slýchat odevzdané nesmysly typu - já nic nemůžu změnit, bude hůř, to oni za to můžou, někdo by s tím měl něco udělat, ti před námi taky kradli atp.
Celkově bych české demokratické levici pak doporučil jednu věc, která by pro český kontext (a současný poměrný volební systém s 5% hranicí pro vstup do sněmovny) mohla být volebně úspěšná. A tedy rozdělení se na dvě sociálně demokratické strany – na liberálně-kosmopolitní, kterou by vedl Jiří Dienstbier, cílila by na mladé, na intelektuály, na část pravdolásky (i s integrací části zelených, humanistů atd.) a poté druhá - sociálně panelákovsko-venkovská, která volila především Zemana, která bude trošku šovinistická a nacionalistická, které půjde o přirozenost a rodinu, která bude útočit na příjmově i intelektově nižší vrstvy společnosti.
A na závěr jen pár otázek pro duši a svědomí poctivého sociálního demokrata: Co myslíte? Jaká bude příští sociálně-demokratická vláda? A jakými způsoby uvnitř české demokratické levice dokážete zajistit, aby se prosadila především ona první vize? Jak zařídíte, abyste nás vedli demokratickou cestou Skandinávie, ne mafiánsky nezodpovědnou cestou Řecka? Zvládnete to?
Psáno pro Evropský rozhled.
Další články autora naleznete na https://miroslavnavrat.blogspot.cz. K odběru měsíčního přehledu aktuálních článků se můžete přihlásit zde.
